Tam jsem seděl – po kolena v sobotním ranním chaosu – a snažil se zpod zaprášené, vratké police vytáhnout nepoužitelnou LEGO kostku.
Znáte ten druh.
Tu, co se naklání jako věž v Pise.
Tu, co sbírá prachové králíky jako trofeje.
A když jsem dovnitř sáhl s pravítkem (protože kdo na tohle používá ruce?), ucítil jsem ji.
Hroudovatou, lepkavou, křupavou hmotu.
Můj mozek se okamžitě vrhl do nejhoršího možného scénáře:
„Ale ne. Mrtvá myš.“ Ztuhl jsem.
Vytáhl jsem ji pravítkem – standardní postup. Nehýbala se.
Nepáchla smrtí.
Páchla… plastem? A slabě, jako zapomenutý vědecký experiment. Pak jsem je uviděl.
Drobné pěnové korálky.
Jako mini marshmallows smíchané s arašídy.
A tehdy mi to došlo.
Byl to Floam.
Starý Floam.
Velmi starý Floam. Takový, jaký kdysi žil v mých rukou, ne pod nábytkem.
🧫 Počkejte – Co je to Floam?
Pokud je vám méně než 25 let, možná si tohle čtete a říkáte si:
„Co je to proboha Floam?“
Dovolte mi, abych vás vrátil zpět.
Floam byl sourozenec slizu, o kterém jste nikdy nevěděli, že ho potřebujete – podivná, měkká, tvárná hmota, která byla zčásti gelem, zčásti pěnovými kuličkami a 100% chaosem.
Vypadalo to, jako by někdo vzal sliz, smíchal ho s polystyrenem a řekl:
