Vypadalo to, jako by někdo vzal sliz, smíchal ho s polystyrenem a řekl:
„Teď si děti můžou vymodelovat a ničit koberce.“
Mohli jste:
Vytvarovat z něj drobné dinosaury
Natáhnout ho jako karamel
Vtlačit ho do vláken koberce a nechat neonovou skvrnu na věky
Bylo to prodáváno jako „kreativní hra“.
Používali jsme to jako rodičovský boj.
A na konci 90. let a na začátku 21. století?
Byl to sen každého dítěte – a noční můra každé matky.
🕰️ Časová kapsle, kterou jste nezakopali – ale vesmír ano
Držet v ruce tu zaschlou hrudku slizu bylo jako otevírat zapomenutou hrobku.
Kdysi zářivá neonově růžová?
Teď smutný odstín „sušené meruňky“.
Textura?
Někde mezi krutony a žvýkačkou.
A přesto – ty malé pěnové kuličky?
Stále se drží.
Jako věrní vojáci, kteří se odmítají vzdát.
Zvedl jsem ho jako artefakt.
„Hle,“ řekl jsem do očí, „Svatý Floam z roku 1999.“
Můj syn na něj zíral.
Pak se zeptal: „Proč je křupavý?“
Platí otázka.
A upřímně?
Neměl jsem dobrou odpověď.
💥 Nostalgie mě zasáhla jako cihla z cihel
S nostalgií je tohle:
Nepřichází, když si ji plánujete.
Přichází, když jste po kolena v prachu a držíte zkamenělou kousku dětského hlenu.
A najednou – bum – máte zase 8 let.
Ležíte rozvalení na podlaze v obývacím pokoji.
Řvoucí kreslené filmy.
Ruce pokryté třpytivým lepidlem.
Žádný telefon.
Žádné e-maily.
Žádné starosti dospělých.
Jen ty, tvá fantazie a vanička s toxicky vypadající zelenou Floam, o které jsi přísahal, že je „sopka“.
Nezajímalo tě, že nikdy neuschne.
Nezajímalo tě, že ji máma najde o tři roky později v polštářích na gauči.
Tvořil jsi.
Hrál sis.
Byl sis svobodný.
A na vteřinu – když jsem tam stál a držel v ruce tuto smutnou, scvrklou relikvii – jsem znovu pocítil tu svobodu.
🧸 Proč na tomto okamžiku záleželo
Najít starého Floama nebylo jen velké.
Nebylo to jen vtipné.
Byla to připomínka.
Připomínka toho, že:
Dětství je chaotické – a proto magické
Představivost nepotřebuje Wi-Fi
Věci, které jsme považovali za odpadky… byly ve skutečnosti poklady
Je snadné se ohlédnout a pomyslet si: „Proč jsem s tím ztrácel čas?“
Ale možná jsme to nedělali.
Možná jsme se jen učili přemýšlet.
🧹Co jsem udělala s Floamem
Spoiler: Neschovala jsem si ho.
Zabalila jsem ho do papírové utěrky jako mumii.
Dala jsem ho do koše.
Dvakrát jsem si umyla ruce.
Ale vzpomínku jsem nezahodila.
Protože někdy nejlepší nostalgie nepochází z fotoalb nebo ročenek.
Pochází zpod police.
Ze zapomenutých koutů.
Z křupavých, lepkavých, trochu nechutných věcí, které pro vás kdysi znamenaly celý svět.
🌟 Závěrečné myšlenky: Nostalgii si nemůžete naplánovat – ale můžete ji nechat zůstat
Honíme se za velkými okamžiky.
Plánujeme výlety za „vytvářením vzpomínek“.
Kupujeme si suvenýry.
Ale pravda je:
Nejsilnější vzpomínky často pocházejí z věcí, které jsme si neuchovali.
Pocházejí z:
Vyschlé kousky Floamu
Zmačkané kresby v šuplíku
Kostky LEGO pod gaučem
Nejsou dokonalé.
Nejsou kurátorsky vybrané.
Ale jsou skutečné.
Takže pokud najdete něco starého.
Něco divného.
Něco, co slabě voní rokem 2001…
Nevyhazujte to jen tak.
Držte to.
Usmívejte se.
Nechte se tím vrátit zpět.
Protože někdy ten nejnostalgičtější okamžik vašeho týdne…
Není v minulosti.
Je ve vaší ruce.
A jakmile to pustíte dovnitř?
Možná si jen vzpomenete, jaké to bylo být dítětem – než se svět stal tak vážným.
