Když mi nevlastní matka sbalila věci a táta mlčel, myslela jsem si, že jsem o všechno přišla. Ale jen o pár dní později se objevili u mých dveří a prosili o druhou šanci… a v té době se můj život už navždy změnil.
Jmenuji se Elena. Je mi 23 let, právě jsem dokončila univerzitu a stále se snažím najít si cestu do života. Myslela jsem si, že návrat na pár měsíců domů mi pomůže.
Myslela jsem si, že si můžu ušetřit nějaké peníze, najít si práci a znovu se postavit na nohy. Nemyslela jsem si, že to skončí tak, jak to skončilo.
Když jsem ve 14 letech ztratila matku, zhroutil se mi celý svět. I tátovi se zlomilo srdce. Chvíli jsme tam byly jen my dvě. Klidné večeře, tlumená světla, staré filmy, které jsme obě milovaly. Držela jsem se těch dnů, jako by byly ze zlata.
Pak přidal Carol.
Snažila jsem se. Bůh ví, že jsem se snažila. Držela jsem se jí z cesty. Uklízela jsem, aniž by mě o to někdo požádal. Držela jsem hlavu sklopenou. Ale nevadilo to.
„Nejsi můj problém,“ řekla jednou, když jsem se jí zeptala, jestli nepotřebuje pomoct s prostíráním stolu.
Táta si jen povzdechl. „Nedělejme z toho vlny, holka,“ zamumlal a díval se na podlahu.
Časem se to zhoršovalo. Jestli jsem zapomněla vyložit myčku? Chovala se, jako bych zapálila dům.
„Eleno, musíš se snažit,“ odsekla s rukama v bok a protočila panenky, jako by mi bylo pět let.
Když mi bylo osmnáct, odjela jsem na univerzitu rychleji, než jsem stihla sbalit kufr. Čtyři roky klidu. Čtyři roky klidu. Čtyři roky stýskání po mámě a vzpomínání na to, jak hlasitý Carolin hlas dokáže být.
Návrat domů po promoci nebyla moje první volba. Ale peněz bylo málo. Práce bylo málo. Mělo to být dočasné.
První večer se na mě během večeře sotva podívala. Hrášek si prostrčila po talíři a zeptala se: „Takže… nějaké plány na brzký vlastní byt?“
Táta si zakašlal do ubrousku. „Dej jí pokoj, Carol,“ řekl hlubokým hlasem.
