Usmála se, ale do jejích očí to nedosáhlo. „Všichni musíme jednou dospět.“
Kousla jsem se do rtu a přikývla. Říkala jsem si, že je to jen stres. Říkala jsem si, že se uklidní. Říkala jsem si, že kdyby to neudělala, táta by se ozval.
Každý den mi připadal jako chůze po skle. Kdybych prala příliš pozdě? Stěžovala si na hluk. Kdybych nechala boty u dveří? Funěla a odhrnula je. Zdálo se, že ji každá maličkost, kterou jsem udělala, dráždí.
Jednoho rána, když jsme si daly kávu, se opřela o pult a řekla: „Víš, Eleno, je nezdravé být tak závislá. Už nejsi dítě.“
Zírala jsem na svůj hrnek. „Snažím se. Snažím se všude.“
Povzdechla si. „Snažit se není totéž jako dělat.“
Táta si odkašlal. „Nehádejme se, dobře?“
Chtěla jsem, aby řekl ještě něco. Chtěla jsem, aby jí řekl, ať už jde dál. Neudělal to.
Napětí rostlo jako bouřkový mrak nad domem. Začal jsem se zdržovat déle venku, posílat životopisy z kaváren a kdykoli to bylo možné, přespávat na gaučích přátel.
Jedno odpoledne, po dlouhém pohovoru ve městě, jsem přišel domů a našel něco, z čeho se mi zastavilo srdce.
Krabice. Všechny mé věci sbalené, nahromaděné na verandě jako odpadky čekající na vyzvednutí. Carol stála u dveří se zkříženýma rukama. Usmívala se, jako by právě vyhrála zápas.
„Myslím, že nejlepší pro všechny je, abyste se odstěhovali,“ řekla.
Podíval jsem se za ni. Stál tam můj táta. Za ní. Tiše.
