Děkuji… za všechno… – zašeptal otce, než mu ruka nadobro odpočívala.
Zůstal tam malý bílý. On neodešel. Zůstal obejmout se se svým přítelem, jako by mu jeho dotek mohl zabránit od začátku.
Převzato se mu ujalo. Bylo slyšet jen měkké vzlykání psa, jako by se snažil držet se svou duší, co tělo už nemůže.
Syn vedle postele zakryl otcovu studenou ruku svou vlastní.
– Táta… jsme tady. Ty nejsi sám.
Více čtěte na další stránce
