Malý Bílý tam nehybně ležel. Jeho malé srdce, zlomené. Zvedl hlavu a vydal tiché, truchlivé zavytí, jako by volal svého přítele zpět.
Pak jemně olízl mužovi víčka a znovu se schoulil, jako by mohl zahřát prázdnotu.
— Teď je pryč, Malý Bílý… — zamumlal syn.
Minuty se změnily v hodiny. Úsvit tiše ubíhal. A Malý Bílý tam zůstal. Strážce posledního dechu.
Ráno byl stále po jeho boku. Věrný. Nehybný. Splnil své poslání.
Syn ho zvedl do náruče. Malý Bílý si povzdechl a konečně si odpočinul.
Čtěte více na další straně
