Dvě duše unavené životem – neoddělitelné. Teď nastal čas se rozloučit.
Když se syn vrátil, viděl, jak si otec sotva zvedne hlavu. Ruce se mu třásly na prostěradlo a jeho slova vycházela jen v šepotu. Ale jeho oči… stále prohledávaly. Za něco. Nebo někoho.
Syn jemně položil na postel Malého bílého.
— Pokračuj… rozluč se svým kamarádem – zamumlal, oči plné slz.
Malý bílý neváhal. Jako by ještě mohl vidět, sebevědomě vykročil a schoulal se vedle mužovy tváře. Stařec se s obtížemi usmál.
– Můj malý bílý… můj příteli… řekl, téměř bez dechu.
Více čtěte na další stránce
