V sedmdesáti jsem odešel do důchodu, koupil si dort a přišel domů oslavit s rodinou, jen abych zjistil, že na verandě čekají kufry a vchodové dveře zamčené. Něco bylo hodně, hodně špatně.
V té klinice jsem pracoval třicet osm let. Tváře se měnily, vedení přicházelo a odcházelo. Dokonce i název nemocnice se jednou nebo dvakrát změnil. Ale já jsem zůstal.
Ne proto, že jsem musel. Protože když ne já, tak kdo?
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Doma jsem měl svůj tým. Můj syn Thomas, jeho žena Delia a moji dva prarodiče – Ben a Lora. Všichni jsme bydleli pod jednou střechou. Pod mou střechou.
Ale nikdy jsem to nebral jako laskavost.
„Dokud dýchám, nikdo z mé rodiny neplatí nájem.“
Hraji většinu účtů: elektřinu, potraviny a pojištění.
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Moje nuda, Delia, nefungovala. Tvrdila, že ji děti příliš zaměstnávají, i když jsem je hlídala čtyři nebo pět hodin denně.
Delia chodila domů s novými botami, zdálo se, každý druhý týden, a její skříň začínala vypadat jako z Macy’s. Vždycky k tomu měla důvod.
„Kupuji jen, když je to ve slevě.“
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Jen jsem se usmála a tiše převedla trochu víc peněz na společnou kartu. Takhle to bylo jednodušší. Žádné hádky. Žádné napětí.
Thomas, ať už je Bůh Bůh, byl dobrý člověk. Měkký. Jako jeho zesnulý otec. Kdykoli jsem se zeptala na Delinino utrácení, zatímco Benovy tenisky měly zase díry, sklopil zrak a povzdechl si.
„Mami, prosím… nezačínej.“
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
„Nezačínám. Ptám se. Nebo se už nemůžu ptát?“
Pokrčil rameny. A já to nechala být. Protože mě moje vnoučata zbožňovala. Lora mi v noci vždycky lezla do postele.
„Babi, chci s tebou spát!“
A malý Ben… Šeptal, jako by to bylo mezi námi tajemství: „Až vyrostu, koupím ti zámek. A budeš královna.“
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Když mi klinika konečně řekla, že musím přestat, neplakala jsem. Bylo mi sedmdesát. Věděla jsem, že to přijde. Ale požádala jsem o ještě jeden den.
„Jen abych se rozloučila se svými pacienty.“
Můj tým mi uspořádal sladké malé rozloučení. Košíčky, balónky a hrnek s nápisem „V důchodu, ne propadlý.“ Zasmála jsem se, stejně jako všichni ostatní. Ale uvnitř jsem se bála. Bála jsem se ticha. Bála jsem se být…nic.
Pouze pro ilustrační účely | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustrační účely | Zdroj: Pexels
Po práci jsem se zastavila u Tilly a koupila si ten jahodový krémový dort, který Ben miloval. Říkala jsem si, že si ten večer spolu sedneme.
Bylo skoro šest, když jsem se dostala domů. Slunce klesalo nízko a házelo zlato na verandu. Vyšla jsem po schodech a sáhla po klice.
Zamčeno.
Pouze pro ilustrační účely | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustrační účely | Zdroj: Pexels
Zkusila jsem klíč. Nepasoval. Zmateně jsem se otočila… a tehdy jsem je uviděla. Dva kufry. Moje. Úhledně seřazené u vchodových dveří, jako by se odbavovali na let.
Na jedné rukojeti byl žlutý lepicí papírek. Sedla jsem si na verandu a třesoucími se prsty ho odlepila.
„Děkuji ti za všechno. Je čas si odpočinout. Tvůj pokoj v domově pro seniory je zaplacený na rok. Hotovost za taxi je v obálce. Thomas si myslí, že je to TVŮJ NÁPAD. Takže pokud budeš chtít děti ještě někdy vidět – řiď se MÝM PLÁNEM. Delio.“
Pouze pro ilustrační účely | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustrační účely | Zdroj: Pexels
Krabice od dortu sklouzla na stranu. Poleva se rozmazala po víku.
Podívala jsem se na dveře. Žádný zvuk. Žádný pohyb. Ani světlo nesvítilo.
„Opravdu…?“
Ta myšlenka se mi kroutila kolem žaludku jako ledová voda.
Zdálo se, že se mě moje DIL konečně zbavila.
Pouze pro ilustrační účely | Zdroj: Pexels
***
Seděla jsem tam třicet minut. Možná déle. Nemůžu uvěřit té zatracené nálepce.
„No,“ zamumlala jsem. Pak jsem si vzpomněla na Bonnie.
Bydlela hned přes ulici a pokud někdo dokázal zvládnout katastrofu ve stylu Delie s eleganci, byla to moje Bonnie. Potkali jsme se v roce 1986, když jsem řídila Chevrolet, který se každý druhý den zastavil.
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Bonnie mi dala startovací kabely a řekla mi, že můj bývalý manžel vypadá v khaki kalhotách jako pečený brambor. Nejlepší přátelství od té doby.
Popadla jsem kufry, zvedla rozmačkaný dort a přešla ulici. Než jsem zaklepala, rozsvítila se její veranda.
Dveře se s prasknutím otevřely. Stála tam – natáčky ve vlasech, šaty visely přes jedno rameno, kočka na boku jako kovbojské pouzdro.
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels
„No, zatraceně. Myslela jsem, že už budeš v půlce cesty do Shady Pines.“
„Cože?“
„Delia říkala, že se stěhuješ
