Vstala jsem. Srdce mi bilo jako buben. A pronesl jsem slova, kterých nikdy nebudu litovat. Už mě unavovalo jejich ponížení.
— A teď, když už mluvíme o pravdě… Vážení hosté, všichni obdivujete tohoto muže, ale nevíte, co se děje za zavřenými dveřmi. Víte, co řekl o svém obchodním partnerovi, kterého právě objal? „Hloupý, naivní blázen, který by beze mě ani nedokázal tisknout vizitky.“
Nebo o vás,“ kývl jsem směrem k jeho největšímu klientovi, „starý kozel, co má peníze, ale nemá mozek. Hlavní je se usmívat a kývat.“
Otočil jsem se k ostatním:
— A o svých zaměstnancích řekl, že je „drží na krátkém vodítku“ a že když se někdo „zkusí škubat, rozdrtím ho.“
V místnosti bylo ticho. Nikdo se neusmíval. Ani ten, co se obvykle směje nejhlasitěji.
A najednou největší klient mého manžela vstal od stolu, přišel k němu a klidně, téměř chladně řekl:
— Smlouva se ruší. Nepracuji s darebáky.
Následoval ho další. A další. Lidé začali vstávat, přicházet a říkat, že ukončují spolupráci. Někdo tiše odešel z místnosti.
A on tam stál zmateně se sklenicí v ruce. Poprvé v životě nevěděl, co říct.
A já si jen vzala kabelku a odešla. Se vztyčenou hlavou. Už jsem nebyla stín.
A víte, ani na vteřinu jsem toho nelitovala.
